Vážený pane premiére,
Rectores Magnifici, Spectabiles, Honorabiles, Excelence, vážení hosté, dámy a
pánové!
Dostalo se mi dnes velké cti být jmenován rektorem Vysoké školy
finanční a správní. Školy, která – jak jste již slyšeli – je největší soukromou
vysokou školou v České republice a která je zřejmě nejvíce souměřitelná s
veřejnými vysokými školami.
Podle dnes převažujícího názoru spočívá poslání akademických funkcionářů –
rektorů a děkanů – především v manažerské činnosti a schopnosti komunikovat;
tedy nikoliv pouze v tom, že by rektor či děkan měl být největším a
nejzasloužilejším vědcem reprezentujícím danou akademickou komunitu. To je sice
z hlediska jeho postavení a prestiže vně i uvnitř školy vysoce žádoucí, nicméně
nikoliv postačující. Manažerský aspekt je stále více zřetelnější. Moje jmenování
nechápu proto v žádném případě jako završení profesní dráhy univerzitního
profesora, ale jako obrovskou výzvu a jako příležitost realizovat i své
představy.
Z tohoto důvodu se zde také nebudu zmiňovat o mé profesní dráze
a vlastní odbornosti, jejímž těžištěm je především právo informačních
technologií, nepřednesu přednášku o elektronickém podpisu nebo e-governmentu,
ani se nebudu obecně zabývat posláním základního či aplikovaného vědeckého
výzkumu. Zaměřím se především na obecné otázky týkající se vysokoškolského
vzdělávání, postavení soukromých škol v systému českých vysokých škol a na
záměry a cíle Vysoké školy finanční a správní.
Zmiňoval jsem se o výzvě. Je tomu tak proto, že se dle mého názoru nacházíme ve
zcela mimořádné konstelaci počátku 21. století, pro které je charakteristická
vysoká mobilita osob i informací, kdy příležitosti, které nám dává současný
společenský pokrok a odstranění bariér mezi státy a informačními zdroji, jsou
stejně velké, jako odpovědnosti, z téhož vyplývající.
Jednou z cest, jak povznést duchovně a následně i hmotně lidskou společnost, nebo konkrétně náš stát, je vzdělávání. Kvalitní základní a střední vzdělání, které musí být v maximální možné míře doplňováno příležitostmi pro další vzdělávání – od vyšších odborných škol, přes bakalářské, magisterské a doktorské studijní programy vysokých škol, až po projekty dalšího vzdělávání pro dospělé, jako jsou postgraduální kursy nebo univerzity třetího věku. Řešením je totální – nikoliv ovšem totalitní – ale naopak značně diferencovaný vzdělávací systém, poskytující dostačující porci vzdělání každému podle jeho zájmu, možností a schopností. Všechny možnosti učení musí tvořit jediný propojený celek, který umožňuje bezproblémové a variabilní přechody mezi vzděláváním a zaměstnáním a získávání stejných kvalifikací a kompetencí různými cestami a kdykoli během života.
Lidský kapitál je již dlouhou dobu označován za klíčový faktor v
boji proti nezaměstnanosti a nízkým příjmům, ale rovněž existují pádné důkazy o
tom, že vyšší vzdělání vede i ke zlepšení v oblasti zdraví a větších předpokladů
pro tělesnou a duševní stabilitu.
Jinými slovy – bez permanentního vzdělávání naše země, naši občané a náš stát
toto nové století nepřežijí, a pokud ano, pak nikoliv v důstojné pozici
odpovídající vzdělanostním tradicím státu, z něhož vyšel zakladatel moderní
pedagogiky, Jan Ámos Komenský. Přitom Česká republika má málo lidí s vyšším
odborným a vysokoškolským vzděláním, a to jak ve srovnání se zeměmi EU, tak i
rámci OECD.
Poté, co padly opony, rozdělující vyspělé západní státy a země bývalého
socialistického tábora, se již nelze vymlouvat na nemožnost zapojit se do
internacionalizace vysokoškolského studia, ani na nedostatek informací o vědě a
výzkumu na proslulých vysokých školách v zahraničí. Je povinností všech, kdo
jsou odpovědni za školství, vědu a výzkum v České republice, abychom nezůstali
stát na místě, když svět pádí úprkem vpřed po informační dálnici. Je to otázka
vhodného legislativního vymezení terciárního vzdělávání a jeho celospolečenské
podpory, včetně dostatku finančních prostředků pro odpovídající odměňování
předních akademických pracovníků.
Současnost a blízkou budoucnost vysokoškolského studia lze charakterizovat zejména:
odstraněním psychologických, komunikačních i materiálních přeshraničních bariér,
narůstáním vnitrostátní, ale i mezinárodní konkurence vysokých škol,
přechodem od izolovaných vzdělávacích cyklů k systému celoživotního učení,
posunem od vyrábění předem detailně vyprofilovaných absolventů – odborníků v úzkých specializacích – k vysokoškolákům, kteří jsou flexibilní, přizpůsobiví a schopni reagovat na proměnlivé požadavky trhu vysoce kvalifikovaných pracovních sil,
posilováním mezioborové a mezifakultní spolupráce nejen ve vědeckovýzkumné, ale i v pedagogické činnosti,
užším propojení školství, vědy a výzkumu s potřebami trhu,
přechodem ke znalostní společnosti s významným vlivem informačních technologií na soukromou i veřejnou sféru.
Důsledkem těchto trendů je globalizace či lépe internacionalizace vzdělávacího procesu, která v důsledku různých procesů, probíhajících v Evropských společenstvích, jako je např. Boloňská deklarace, dostává nový impuls, směřující k harmonizací vzdělávacích systémů, k plnohodnotnému uznávání nejen vzdělání dosaženého absolutoriem, ale také k možnosti vzájemného uznávání jednotlivých etap studia mezi vysokými školami v různých zemích, a k vytváření dalších podmínek pro mezinárodní mobilitu studentů i učitelů, jakož i pro společné řešení vědeckovýzkumných projektů.
Od vysokých škol nových členských států EU se očekává aktivnější zapojení do proudu evropské a světové vědeckopedagogické činnosti a podstatný nárůst vzájemných kontaktů. Zdůrazňuji i ten světový rozměr, neboť – z mnoha důvodů – může být užitečné být v kontaktu i s jinými, neevropskými kontinenty, počínaje samozřejmě severní Amerikou, ale až po jihovýchodní Asii, která dnes představuje jednu z nejrychleji se rozvíjejících a nejperspektivnějších oblastí. Existuje mnoho kooperačních projektů, v nichž jsou zapojeni vysokoškolsky vzdělaní lidé, a do těchto aktivit se budou moci, ale i muset zapojit nejen naši studenti, ale také absolventi a akademičtí pracovníci školy. Proto budeme klást velký důraz na výuku jazyků i na výuku odborných předmětů v cizích jazycích.
Realizace navazujících, či v dalším kroku i vzájemně prostupných
bakalářských a magisterských programů, by neměla vést k totální unifikaci
studijních programů evropských vysokých škol. Jsem si ale vědom toho, že systém
vzájemného uznávání studia může mít tento důsledek. Jednou z cest je koncipování
bakalářského a navazujícího magisterského programu formou dvou samostatných a
evidentně oddělených bloků, v nichž nebude vznikat vyšší riziko překrývání nebo
naopak „děr“ v rámci celého studijního programu. To vytvoří možnost horizontální
i vertikální mobility studentů, tedy přechod mezi různými studijními obory či
specializacemi uvnitř školy i mimo ni.
Takto koncipovaná možnost mobility současně v jistém okamžiku umožní studentům
zvolit základní celkovou orientaci svého studia, tedy zda získají rozsáhlé
všeobecné vysokoškolské vzdělání univerzálního směru, zda dají přednost úzké
specializaci nebo zda zvolí nějaký kompromis mezi těmito dvěma, dalo by se říci
extrémy, tj. typicky dvou či trojoborové zaměření, které nemusí být, a to ani v
podmínkách naší školy, pouze tradiční kombinací, typicky např. právo a
ekonomika, ale kombinací zcela novou a možná ještě i atraktivnější.
Příkladem může být studijní obor Marketingová komunikace, který sdružuje
předměty ekonomické, sociálně-psychologické, právní, i speciální předměty z
oblasti marketingu a jeho managementu. Ale dovedu si obecně představit obory
podstatně překvapivějšího zaměření (např. management zoologických zahrad).
Cílem by mělo být široce pojaté univerzitní vzdělávání, které je
složeno ze tří fází – bakalářského, magisterského a doktorského, v nichž si
student s využitím kvalifikovaného poradenství volí obor resp. zaměření a
prostřednictvím kreditního systému koncipuje svůj studijní plán a tím vytváří
svůj vlastní profil absolventa, s nímž bude vstupovat na trh pracovní síly a do
života.
Činnost vysokoškolského učitele má dvě neoddělitelné složky: badatelskou a
pedagogickou. Konečným, leč ve skutečnosti nikdy nekončícím cílem školy by mělo
být trvalé dosahování hodnotitelných výstupů v obou těchto směrech.
Je třeba učinit rázný krok od tzv. sledovatelského výzkumu, který je ve
skutečnosti plněním povinnosti každého akademického pracovníka, udržovat se ve
svém oboru, k výzkumu opravdovému, přičemž si nejsem jist, nakolik je správné
současné rigorózní členění a vnímání výzkumu základního a aplikovaného. Rovněž v
oblasti řízení vědy a výzkumu v ČR je dle mého názoru co vylepšovat. Ale to je
na samostatnou přednášku či celý výzkum o výzkumu.
Chtěl bych zde prohlásit, že udělám vše proto, abych naplnil Dlouhodobou koncepci a další záměry Vysoké školy finanční a správní, jejíž brány budou opouštět – jak doufám – plně graduovaní a erudovaní absolventi. Moje touha je ale ještě o něco širší. Rád bych současně přispěl ke zlepšení prestiže soukromých vysokých škol a jejich postavení v systému vysokoškolského vzdělávání. Nikoliv cestou zjevné či skryté opozice vůči veřejným vysokým školám, ale hledáním konsensu a podpory od našich starších bratrů a sester, jejichž významní akademičtí představitelé jsou dnes zde přítomni. Soukromé vysoké školy se staly nepřehlédnutelnou součástí soustavy vysokých škol u nás a jejich úroveň má nepochybně rostoucí tendenci. Nemyslím si ovšem v žádném případě, že je třeba vnímat jejich koexistenci jako důvod ke konkurenčnímu, či dokonce bratrovražednému boji, odehrávajícímu se především na půdě některých všeobecně známých institucí. Doposud jsem působil na nejznámějších veřejných vysokých školách u nás, a i nadále hodlám s nimi v maximální možné míře spolupracovat – jak osobně, tak institucionálně. Proto si dovoluji požádat přítomné o co největší podporu, neboť náš cíl je společný: poskytování vzdělání všem, kdo jsou toho schopni. Věřím, že na této cestě nebudu sám.
Co vnímám momentálně jako největší problém, a to nejen soukromých, ale i řady veřejných vysokých škol, je protiklad požadavků na počty fungujících profesorů a docentů na straně jedné a přetrvávající klopotná cesta k jejich habilitaci a inauguraci na straně druhé. Bohužel existuje řada oborů, zejména humanitních, v nichž je situace přímo zoufalá, a to v celostátním měřítku. Nemyslím si ale, že by stávající systém, který klade vysoké požadavky na každého uchazeče, byl principiálně špatný či zastaralý. Problém je v jeho nízké funkčnosti a promítání nesystémových a subjektivních vlivů. Konkurenční boj o studenty, který v některých oborech probíhá již i mezi veřejnými a soukromými vysokými školami, se samozřejmě promítá i do jiných vztahů mezi těmito školami, což je dle mého názoru vysoce kontraproduktivní. V podstatě stále přísnější kvalifikační podmínky pro akreditace studijních oborů vedou ke stavu permanentního stresu, kdy vysokoškolští učitelé stále obtížněji hledají pracoviště, kde by mohli dosáhnout potřebné graduace, zejména v rozumném čase. To asi není zcela v pořádku. Přesto pevně věřím, že i zde se situace zlepší a naši vážení hosté nám v tomto úsilí vyjdou v odůvodněných případech u konkrétních, plně kvalifikovaných uchazečů vstříc.
Rád bych rovněž navázal hlubší spolupráci s příslušnými ústavy AV ČR a jinými výzkumnými ústavy a institucemi. A pochopitelně je mým maximálním zájmem pokračovat v dosavadní skvělé spolupráci s Magistrátem hl. m. Prahy a s magistráty statutárních měst Kladno a Most, kde působí škola ve svých regionálních střediscích. Jsme jim za mnoho vděčni.
Závěrem mi dovolte poděkovat mému předchůdci, prof. Dr. Vladimíru Čechákovi, za vše, co pro školu učinil. Předpokládám, že navážu na vše dobré, co vybudoval a počítám s další spoluprací s ním, jako prorektorem pro vědeckovýzkumnou činnost.
Vážení a ctění hosté, děkuji za pozornost, kterou jste mi věnovali, a dovolte,
abych se rozloučil latinským
Non progredi est regredi.
Nejít vpřed, znamená jít zpět.
rektor VŠFS profesor Ing. Vladimír Smejkal, CSc.
inaugurační projev ze dne 2.9.2005